Ježci a jejich chov

Obecně o ježcích

Ježci jsou drobní samotářští hmyzožravci s převážně noční aktivitou, zavalitým tělem a krátkýma nohama. Mají špatný zrak, zato mají výborný čich i sluch. Naši ježci přečkávají nepříznivé zimní období tím, že hibernují (upadají do zimního spánku).

Nohy, břicho, hrdlo, krk a část hlavy dospělého ježka jsou pokryty řídkými a tuhými chlupy. Na hřbetě a na bocích je tělo pokryto tisíci bodlin, které vznikly splynutím a přeměnou chlupů. Bodliny vybíhají v pevnou ostrou špičku, kořenem jsou vrostlé do pokožky a pomocí podkožních svalů se mohou sklápět v libovolném směru. Ve svalovině drží tak pevně, že i z mrtvého ježka je lze stěží vytáhnout. Mládě bodliny několikrát vymění a vyměňuje je i později, jen v delším intervalu. Nemůže je ale vystřelovat, třeba jako dikobraz.

Bodliny ježek využívá pro svou ochranu: Při pocitu ohrožení své bodliny zpevní, naježí se a a s pomocí mohutných okružních svalů stočí do ostnité koule. A do takové není snadné se dostat!
Ježci mají 4 prsty na zadních a 5 prstů na předních nohou. Mají 36 - 44 zubů, první pár řezáků je o něco větší než ostatní. Řezáky jim ale nedorostou, a proto je nemusí obrušovat. Mláďata mají mléčné zuby.

Zoologické zařazení ježků

Ježek (zdrobnělina od původního označení jež) je české rodové označení pro několik rodů hmyzožravých savců z podčeledi ježkové (Erinaceinae). Ježci jsou jedni z nejvíce primitivních savců žijících na Zemi. Byly nalezeny fosilní pozůstatky předků, které sahají až do věku dinosaurů. Vyskytují se po celé Evropě, v Africe i Asii. Nomenklatoricky patří do třídy savců (Mammalia), řádu hmyzožravců (Insectivora), čeledi ježkovitých (Erinaceidae) a podčeledi ježkové (Erinaceinae). Podčeleď ježkové zahrnuje rody Atelerix, Erinaceus, Hemiechinus a Mesechinus, které dohromady čítají asi 17 druhů. Z nich se zmíníme jen o některých.
 

Naši ježci

U nás žijí dva druhy ježků: Ježek západní, či obecný (Erinaceus europaeus), a o něco vzácnější ježek východní (Erinaceus roumanicus). Oba druhy známe z naší přírody, kde žijí na okrajích lesů, pasekách, v křovinách, v parcích a zahradách osad, vesnic a měst. Známe je jako častou oběť automobilismu: Vylézají na teplejší povrch vozovek, kde hledají potravu, různé bezobratlé živočichy a stanou se terčem projíždějících aut. Takto na našich silnicích ročně hynou desetitisíce ježků.

Ježek západní žije v Evropě od Finska, střední Skandinávie a britských ostrovů, po jih Pyrenejského poloostrova a Itálii. Východní hranice areálu sahá ze severozápadu evropské části Ruska přes západní Polsko, přes naše území do západního Slovinska. Také je známý z některých středomořských ostrovů. U nás ho nalézáme prakticky na celém území Čech a značné části Moravy.

Ježek východní žije ve střední a východní Evropě a Balkánském poloostrově. Západní hranici výskytu tvoří Polsko, Česká republika a Rakousko. Vyskytuje se na téměř celém území ČR, mimo větší části západních Čech.

Exotičtí ježci

Z hlediska chovu ježků v domácích podmínkách je zajímavých několik druhů ježků:

Především je to ježek ušatý, či dlouhouchý (Hemiechinus auritus), který se přirozeně vyskytuje v okolí Kaspického moře (jižní oblasti Ruska, Ukrajina, Mongolsko až do západního Pákistánu), kde se vyskytuje ve stepích, polopouštích a pouštích a s oblibou obývá travní porosty, křoviska a okolí skalisek. Vyhrabává si až 1 m dlouhé nory, ve kterých se přes den ukrývá. Vzhledem je podobný našemu ježkovi, je jen o něco menší. Na první pohled jej poznáme podle velkých ušních boltců. Ježek ušatý hibernuje a co je zajímavé, při dlouhodobých vedrech upadá do tzv. letního spánku (estivace). Z našeho hlediska jsou významné egyptské populace ježka ušatého, poddruhu Hemiechinus auritus auritus.

Z dalších ježků potom ježek bělobřichý (Atelerix albiventris), který pochází z oblasti od Senegalu až po Súdán a Zambii a nehibernuje, ježek alžírský (Atelerix algirus), který se vyskytuje na pobřeží Středozemního moře od Španělska po Francii a ježek pustinný (Hemiechinus aethiopicus), který žije na severu Afriky, od Maroka a Mauretánie na západě, až po Somálsko na východě a na Arabském poloostrově. Neměli bychom zapomenout ani na ježka somálského (Atelerix sclateri), který žije v Somálsku.

Africký trpasličí ježek – African pygmy hedgehog, APH

Exotické druhy ježků jsme zmínili ze specifického důvodu: V různých článcích se běžně píše o tom, že v zájmových chovech se chová ježek bělobřichý, kterému se někdy přiřazuje název africký trpasličí ježek. Tak tomu ale není! Ježek bělobřichý je samostatný druh a je zavádějící mu říkat africký trpasličí ježek jenom proto, že je z Afriky a že je menší, než druhy ostatní.

Pravdou je, že se v zájmových chovech africký ježek trpasličí (African pygmy hedgehog) opravdu běžně chová. Nejde ale o samostatný druh ježka, nýbrž o křížence, který vznikl cíleně, křížením a výběrem v laboratorních podmínkách.

Skutečný ježek bělobřichý se v chovu může vyskytnout, pokud se jedná o jedince, dovezeného z volné přírody (ale ani odchyt v přírodě nezaručuje, že jsme dovezli ježka bělobřichého; v přírodě se jednotlivé druhy ježků snadno a často kříží).

Africký trpasličí ježek byl vyšlechtěn v U.S.A. v raných 80. letech minulého století křížením ježka bělobřichého s ježkem alžírským a přimíšením krve dalších jmenovaných exotických ježků.

Opakovaným křížením a následným výběrem se ustálil African pygmy hedgehog – africký trpasličí ježek, ve zkratce APH. Ten se jako laboratorní zvíře příliš neosvědčil. Zato se pro zajímavý vzhled, klidnou a milou povahu, a poměrně snadný chov stal oblíbeným domácím mazlíkem.

Shrneme tedy, že se v zájmových chovech ježků setkáváme s kříženci několika druhů. Chovem a opakovaným křížením a výběrem se tito kříženci „ustálili“ do podoby Afrického trpasličího ježka - African Pygmy Hedgehog. Není nomenklatoricky správné směšovat APH s ježkem bělobřichý, i když se tak často děje.

Chov našich ježků

Chov našich ježků se v domácích podmínkách běžně nedoporučuje, protože v zimním období přirozeně hibernují. Přesto se do našich domácností poměrně často dostávají z ochranářských důvodů: Mladí ježci jejichž hmotnost klesne v říjnu nebo listopadu pod 500 g, ježci nemocní, zranění a zesláblí jedinci, kteří nejsou schopni přežít zimní období a předčasně hynou vyčerpáním tukových zásob. Lidé takové jedince před začátkem zimy často odchytávají a drží je doma, nebo je předávají do záchranných stanic. Takové ježky je třeba dokrmit a až poté jim snížením teploty umožnit hibernaci. Ale k tomu je třeba dodat důležitou věc, že totiž na chov volně žijících zvířat v domácím prostředí je potřeba mít povolení, či výjimku. Proto odneseme-li si ježka domů, spojíme se s nejbližší záchrannou stanicí. Jako příklad můžeme uvést Záchrannou stanici zraněných živočichů http://www.zachranazivocichu.cz/ nebo www.zvirevnouzi.cz www.zivotnazahrade.cz 
 

Lidé často řeší otázku, jak ježka žijícího běžně ve volné přírodě správně nakrmit. Pořád je silně ukotvena představa, že ježek má rád čerstvá jablíčka a mlíčko. Přitom právě ani jedno z toho není absolutně vhodné! Pozor, kravské mléko může ježkovi velmi ublížit! Jediné mléko, které mu můžete podat je mléko kozí, použít můžete i kojenecké kozí mléko - Naše mléko. 

zdroj : Petr Dobrý, krásné video o chovu ježků naleznete ZDE. 

Co se týká krmiv, jako nejvhodnější je využít již současné bohaté nabídky na českém trhu a zakoupit speciální krmivo pro ježky, např. JR Ježek Feast, Dajana a nejnověji je k dispozici krmivo Cunipic.

Pokud je to nutné (např. poškozený chrup a nestačí ani vlhčené granule Spike´s), namočte krmnou směs do vody – pozor, nikdy ne do kravského mléka! Rovněž můžete na zpestření výživy podat např. moučné červy, cvrčky, sarančata, která zakoupíte v obchodech pro zvířata. Podávají se v čerstvé, či sušené podobě.  Je to ale pouze doplněk výživy, ne jeho hlavní součást! 

Nezapomeňte, že sami můžete ježka ubytovat přímo u Vás na zahradě, nebo někde v okolí, kde pro ježka připravíte nejrůznější úkryty (kupka dřeva, listí, kompost, apod.) nebo můžete objednat speciální úžasné domky pro bydlení ježků, krásné jsou např. na www.zelenadomacnost.cz. Ježek jako velmi užitečný hmyzožravec bude pro vás tím správným směrem ke zvýšení biodiverzity a oživení vaší zahrady!

Chov afrického trpasličího ježka

Řekli jsme si, že africký trpasličí ježek není samostatným druhem, ale kříženec s největším podílem krve ježka bělobřichého a ježka alžírského. Africký trpasličí ježek je pro chov vhodný proto, že nehibernuje. Je velmi oblíben pro svou poměrně mírnou povahu a celkem snadný chov. Ježci nejsou (nebývají) kousaví, snadno zkrotnou a zvyknou si na braní do ruky, aniž se brání ježením bodlin. Naopak je vhodné je brát do ruky často, aby neodvykli kontaktu. Je třeba mít na paměti, že ježek je zvíře a nikoli hračka a že je třeba mu v chovu vytvořit optimální podmínky. A to včetně potřebného klidu: Ježci nejsou vhodní pro menší děti, které si s nimi chtějí hrát přes den, kdy ježci spí; aktivují se až večer a v noci. Při vyrušování přes den ježci strádají a dokonce mohou i vinou dlouhodobého stresu předčasně uhynout! Abychom nezpůsobovali zbytečný stres také ježky běžně nekoupeme: Jsou to zvířata ze suchých oblastí, kde se skoro nesetkají s volnou vodou a koupání je proto pro ně stresující záležitostí.

Popis afrického trpasličího ježka

Africký trpasličí ježek dorůstá velikosti 18 - 23 cm a v dospělosti váží asi 250 – 700 g. Je tak menší než ježci, které známe z naší přírody. Pokud vyloučíme zakrslé a nemocné jedince a jedince obézní, lze rozlišit 3 velikostní linie APH: mini, medium a jumbo.

APH se běžně dožívá 3 – 6, nejvíce asi 9 let. Je barevnější, než ježci z přírody a byl vyšlechtěn 92 různých barevných variantách.

Občas se chová zvláštním způsobem, kdy si nanáší na záda sliny; snad se jedná o zvláštní způsob značkování. V případě nebezpečí se choulí do klubíčka, případně "vrčí" a nadskakuje.

- ubikace pro chov APH

Ježky chováme v dobře větraných teráriích, nebo otevřených plastových boxech o půdorysu alespoň 90 x 45 a vysokých asi 30-40 cm. Nejmenší doporučovaná podlahová plocha pro jednoho ježka je 0,4 m². Klasické klece se nedoporučují: Ježek se může pokoušet po mříži šplhat a poranit si končetiny. Kromě toho může vadit i průvan.

Box s ježkem umisťujeme na klidné místo, kde není vlhko, hluk, přímé slunce a průvan. Ne tedy například do kuchyně, pod okno, či ke dveřím. Také jej nedáváme do ložnice, kde by rušil svou noční aktivitou.

Do boxu dáme vhodným úkryt, nejlépe boudičku ze dřeva, nebo umělé hmoty a dále misky s krmivem a vodou. Používáme těžké keramické misky, nejlépe s okrajem zahnutým dovnitř: Těžké misky ježci jen tak nepřevrátí a „nejezdí“ s nimi po ubikaci. Zahnutý okraj je vhodný proto, že z nich tak lehce nevypadává krmivo a neutíkají živé larvy.

Pokud možno se vyhýbáme použití pítek s kovovými výústky, o které si ježek může poškodit chrup. Pokud je ježek na napáječku zvyklý, můžeme ji používat.

Je-li to možné, uděláme ježkovi výběh, nebo ho necháváme pravidelně alespoň proběhnout. Do ohrádky či boxu můžeme umístit různé hračky, jako prolézačky, kolotoč, či talíř.

Jako podestýlku je vhodné použít bezprašné hobliny, písek, nebo speciální podestýlku s vysokou absorpcí tekutin a zápachu (Asan, Best pur). Dřevěné peletky se nedoporučují, mohou způsobit otlaky. Jako podestýlku nedáváme seno a látky pouštějící dlouhá vlákna: Může dojít k tomu, že si ježek omotá a zaškrtí končetinu a hrozí amputace!

Ubikaci je potřeba pravidelně čistit. Někteří ježci chodí na jedno místo a je možné jim dát záchůdek, jiní se to nenaučí. Pravidelně je třeba vymývat misky na potravu a vodu.
 

- teplota

Teplotu udržujeme v rozmezí 22 - 26°C, ideálně na 24 °C. Pokud ježka chováme v místnosti nedosahující vhodné teploty, umístíme do boxu mechanicky chráněný teploměr s termostatem a do přiměřené výšky vhodné topné těleso. Dbáme, aby se ježek nezapařil, nepřehřál se a netrpěl nízkou teplotou.

- pití a krmení

Do boxů dáváme misky s vodou a krmivem. Pitnou vodu musí mít ježci stále k dispozici, a to zvláště tehdy, když jsou krmeni suchou potravou. Nicméně pro ježky je vhodné krmivo vlhčit. Potravu podáváme v množství asi 1 – 3 lžíce jednou denně, večer.

Ráno a případně přes den přilepšujeme pouze kojícím samicím a mláďatům.

Dbáme, aby ježci nebyli obézní, což poznáme podle toho, že nejsou schopni stočit se do klubíčka. Při nadváze jim umožníme více pohybu a podáváme jim méně tučnou stravu.

Při sestavování krmné dávky vycházíme z toho, že ježci jsou hmyzožravci. Jako základ podáváme krmivo přímo pro ježky APH - Dajana, Cunipic,Vitakraft, nebo pro koťata (konzervy, kapsičky, co nejmenší granulky), rozemleté vařené libové nesolené maso a vařené vajíčko. Tuto krmnou dávku se snažíme doplnit hmyzem a jejich larvami. Zkrmujeme sarančata, cvrčky, šváby, larvy potemníka moučného (Tenebrio molitor) a potemníka peruánského (Zophobas morio) atp.

Pouze někteří chovatelé podávají jako krmení mláďata hlodavců, třeba usmrcená myší holátka :((( 

Někdy ježci požírají sladké ovoce a zeleninu. Podáváme ji jen v omezeném množství.

Nevhodné jsou velké a tvrdé granule, které mohou způsobit zánět dásní a poškození zubů. Pokud nemáme jiné, např. vlhčené od zn. Spike´s, je dobré je navlhčit. Z dalších potravin nesmí ježčí strava obsahovat čokoládu, citrusové plody, ořechy, hroznové víno a rozinky, syrovou mrkev, celer, cibuli, česnek, avokádo, koření a mléčné výrobky. Ty jsou pro ježky toxické. Nedoporučuje se syrové maso a syrová vajíčka. Samozřejmě nepodáváme uzené a kuchyňsky upravované potraviny.

Také raději nepodáváme hmyz a žížaly chycené ve volné přírodě, či na zahradě (riziko parazitů).

Jednou za měsíc se doporučuje ježkovi doplnit vápník. U mladých se to doporučuje jednou týdně. Rovněž v době březosti a kojení přívod vápníku zvýšíme. 

Ježkovi nikdy nepodáváme kravské mléko!!!! Ježkovi může vážně uškodit. Jediné mléko, které můžete podat je mléko kozí, např. také náhradní kojeneckou výživu Naše mléko (GOLDIM). 

Ve shrnutí není jednoduché připravit ježkovi hodnotnou a dobře vyváženou stravu. Nejspolehlivějším a nejvýhodnějším proto je použití kvalitního komerčního krmiva.
 

- rozmnožování

Chceme-li APH rozmnožovat, je základem kvalitní chovný pár. Samice se prvně připouští mezi 6. a 12. měsícem a neměly by mít více, než dva vrhy do roka. Sameček přemlouvá samičku strkáním čenichem, olizováním a pískavými zvuky. Samička se brání útěkem a ježením bodlin. Samičky nemají zjevné cykly, ovulace je vyvolána až přítomností samce, při páření. Samička je březí asi 35 dní, rodí se v průměru 2 - 6 mláďat. Dospělosti ježci dosahují asi ve 2 měsících, avšak první zabřeznutí se doporučuje až v rozmezí 6 - 12 měsíců. Ne dříve a ne později; uvádí se, že jak předčasné, tak i pozdní zabřeznutí může být pro samičku smrtelné.

Porod se odehrává zpravidla v nočních nebo časných ranních hodinách a je předcházen zvýšenou aktivitou a nervozitou samice, která se snaží vybudovat hnízdo. Samičce dodáme dostatek materiálu na stavbu hnízda (např. ústřižky látky). Mláďata v počtu 2-10 ks (nejčastěji 2-4) jsou nidikolního typu, rodí se s uzavřenými zvukovody a očima a jsou lysá. Bodliny se prořezávají několik hodin po porodu a zpočátku jsou bez pigmentace; pigment se začíná objevovat několik dnů po porodu. Okolo 10. dne se vytváří první srst a začíná se zvýrazňovat maska na obličeji. Mláďata otevírají oči ve věku 18-24 dnů. Ačkoliv mláďata přijímají pevnou potravu již ve věku 25-27 dní, laktace trvá 5-6 týdnů. Mláďata se odstavují od matky v 5 až 6 týdnech. Do dvou měsíců se samice oddělují od samců, abychom se předčasně nedočkali potomstva. V přírodních podmínkách mívá samička 1-2 vrhy ročně. V domácím chovu jich může být i více, ale pro kondici samičky to není dobré, časté vrhy ji velmi vyčerpávají. Doporučuje se, aby samička neměla do roka více vrhů, než 2.

- zdravotní problémy

Zdravotní stav ježků je třeba pravidelně kontrolovat. Koupě ježka není laciná záležitost a proto při zdravotních problémech neexperimentujeme, ale vyhledáme odbornou pomoc u veterinárního lékaře. Soustředíme se na prevenci, na kvalitní a pestrou potravu a na celkovou hygienu chovu. Dbáme na správné umístění chovných boxů a na to, aby ježek nebyl na přímém slunci aby se nezapařil, ale ani nepodchladil, či nepřehřál.

Co můžeme při troše šikovnosti dělat sami, je pravidelné zkracování přerostlých drápů.

- kde APH získat a kde hledat poučení

V současné době funguje na území ČR řada zkušených chovatelských stanic, které zaštiťuje tuzemský chovatelský klub, zaměřený na chov výstavních ježků bělobřichých. S použitím internetu není složité získat potřebné informace.

Závěrem

Shrňme si základních údaje o APH:

Ježek je hmyzožravec převážně s večerní a noční aktivitou.

Průměrná délka života je 3,5 roku, maximálně 9 let.

Ovulace je vyvolaná samcem, průměrná délka březosti je 35 dnů, průměrný vrh čítá 4 – 9 mláďat. Ta otevírají oči 14. – 16. dne. Mláďata se odstavují od matky ve věku 5 – 7 týdnů. První sexuální schopnost u samců pozorujeme v 7. až 9. týdnu, u samic v 8. – 12. týdnu. Dospělost je na 10 – 11 měsících.

Průměrná hmotnost je 250 – 700 g, doporučený počet vrhů za rok 2, nejlepší věk pro první odchov 6 – 7 měsíců.

Konec plodnosti u samice jsou 3 roky.

K výměně bodlin dochází ve 4., 6. týdnu a 9. týdnu. Barva ostnů se ustaluje do 9. týdne.

Teplota v boxu má být 22 – 26 °C, optimálně 24 °C.

APH nehibernuje, snížení teploty pod optimum může rychle vést k úmrtí.

Samci i samice se chovají odděleně.

Ostnů je asi 5.000 až 7.000, ostny jsou ovládány podkožními svaly. Po stranách zad má ježek dva velké svaly, s jejich pomocí se může stočit do klubíčka.

Autoři článku: Mgr. Vratislav Šnejdar, CSc., Bc. Iva Šmrhová 

Ilustrační foto:  Záchranná stanice pro zraněné živočichy, http://www.zachranazivocichu.cz/    Podpořte zraněné a nemocné živočichy!